Boxer, metrosexuál a zrzka v Kaisergebirge

V září jsem zavítala na pár dní do Evropy, a protože hory opravdu miluji a tady na Filipínách se mi jich nedostává, kolik bych si přála, tak jsem moc ráda, že mí dva horští parťáci Mates a Venda měli čas a podařilo se nám zinscenovat prodloužený víkend. Plány se měnily jak dubnové počasí, ale protože jsme všichni tři celkem pankáči, tak nás to nechávalo chladnými. Věděli jsme, že chceme být spolu, že chceme na hory a zbytek už se dořeší cestou. 

Mates nás vyzvedl na Proseku, kde mi kluci pomohli odnosit z bytu další hromadu věcí, která se při stěhování nestihla. Pak jsme si s Václavem dali každý dvě piva a dva panáky - tož musíme ty naše svátky přece oslavit, ne? Na což Mates reagoval tím, že jsme mu fakt chyběli a dokonce musel zamáčknout slzu dojetí. Po pravdě ho však podezřívám, že nám záviděl to pivo a panáka, ale tak někdo řídit musí a on má svátek až v listopadu, víme... Vašek to zalomil zhruba při vjezdu do Blanky, tak jsme měli s Marťasem celou cestu na to si říct, co vše se událo za ty 2 měsíce, co jsme se neviděli... Cesta utíkala na pohodu, nikde žádný velký provoz a už za tmy jsme dorazili do kempu kousek od Walchsee, kde jsme rozbili stan a Marťas vytáhl své epesní campingové náčiní, které jsme mu záviděli už na jaře na ferratách. Pogrilovali jsme masíčko a klobásky, vypili mega velké pivo, které jsme dostali od Martina ke svátku a dali se do plánování. Původní plán byl udělat 3 denní trek od chaty k chatě, bohužel online šel zarezervovat jen Stripsenjochhaus na první noc. Tak Marťas udělal rezervaci a dohodli jsme se, že dál uvidíme podle situace.

Výhled z kempu. Foto: Vašek

DEN 1 - čtvrtek

Kaiserbachtal – Feldberg – Stripsenjochhaus Lodge

První den jsme museli vystoupat z údolí na hřeben, přejít přes vrchol Feldberg (1813) a klesnout do sedla chaty Stripsenjochhaus. Na parkovišti jsme přebalili batohy a já marně přemýšlela, co tam kluci táhnou, že mají každý 2x tak těžký batoh, než já, přitom tam mám petku piva a flašku Jamesona... 

Dycinky dámička!! Foto: Martin

Jojo, taky si myslím, že jsme krásní!

Jsme sice trojka, která by dokázala leckomu vykecat díru do hlavy, ale na horách se většinou každý uzavíráme do svého světa, mlčky si šlapeme každý sám a vždycky na sebe někde počkáme. Já většinou utíkám dopředu, zatímco Vašek se táhne vzadu jak smrad a fotí každou berušku a Mates je taková zlatá střední cesta, kdy občas jde s Vaškem, občas mě doběhne a někdy i odběhne :-) Proto mám kluky tak strašně ráda, protože si prostě rozumíme beze slov a když na to přijde, tak se třeba i půl dne skoro nevidíme :-) Celý výstup na hřeben do nás pralo sluníčko, což bylo na jednu stranu parádní, ale zároveň i únavné. Protože jsme věděli, že máme času dost a není kam spěchat, tak jsme cestou nahoru zvládli 2 válecí pauzy, kdy první byla o jídle a pití... Kluci začali tahat z batohu naprosto neskutečné věci a já  začala tušit, proč je mají tak těžké :-) Horskou hostinu korunoval Mates svazkem ředkviček! Byly fenomenální!! 

Zewl č. 1

Protože jsme nevěděli, jak dlouho nám ještě cesta na chatu potrvá a chtěli jsme přijít za světla, tak jsme po cca půl hodinové pauze vyrazili. No nedošli jsme daleko a touha rochnit se na odpoledním slunci byla tak silná, že jsme nasadili zewl level 2 a během 5 minut jsme všichni 3 usnuli jak špalek... Když tak na tu fotku koukám, tak si říkám, jestli kluky neskolilo to, že jsem se zula...

Zewling podruhé

Bylo to božské, ale proflákali jsme tam cca hoďku a půl a bylo na čas jít dál... Vrchol Felberg byl krásný a liduprázdný a už z něj byl vidět cíl naší cesty - chata Stripsenjochhaus.

Mojí drsní kluci :-) Tohle fotka mě fakt baví!!

Feldberg 1813

Sestup k chatě Stripsenjochhaus

Na chatě jsme se ubytovali, dali si polévku a dozvěděli se, že budeme muset přehodnotit naše plány, protože chata, na které jsme chtěli spát další noc je úplně plná. Naštěstí tato chata měla ještě na jednu noc volno, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme na Stripsenjochhausu a dáme si zítra výlet na lehko, bez spacáků...

DEN 2 - pátek

Stripsenjochhaus - Hintere Goinger Halt (2195) - Stripsenjochhaus

Ráno jsme si přispali a vyrazili na vrchol Hintere Goinger Halt, kam byla psaná ferrata. Bohužel jsem sebou na rozdíl od kluků neměla ferratový set, tak jsme říkali, že to prostě zkusíme a uvidíme. Nakonec nebyl set vůbec potřeba, protože to nebyla žádná náročná ferrata jako spíš chodník s řetězy. Stezka nás zavedla do nitra překrásného masivu Wilder Kaiser. Cesta nahoru mi utekla jak voda, ale sestup dolů suťoviskem se mi zdál nekonečný a v duchu jsem nadávala jako ten špaček!!

Výhledy byly neskutečné!

Vrcholovka

Tímto žlabem jsme stoupali nahoru

Den 3 sobota

Sestup do údolí

Předpověď počasí hlásila, že v neděli se má počasí pokazit, tak jsme sedli k mapě a internetu a vymysleli, že v sobotu sestoupíme do údolí k autu, přesuneme se blíž k českým hranicím a najdeme si na neděli nějaký canyoning, protože když už je člověk mokrý z toho, že se ráchá v řece, tak mu nemusí vadit, že zmokne i z vrchu :-) Sestup do údolí byl nádherný a užili jsme si krásný podzimní den

Sestup do údolí, Foto: Martin

Breakfast time. Foto: Martin

Breakfast time. Foto: Martin

Zpátky u vozu. Foto: Martin

Den 4 - neděle

Canyoning Almbach

Vašek už si canyoning zkusil ve Slovinsku. Pro mě a Martina to byla premiéra. Protože byla zima a hnusně a konec sezóny a tak vůbec, tak jsme měli to štěstí, že jsme měli průvodce jen sami pro sebe a nemuseli jsme se táhnout ve větší skupině. Voda byla proklatě studená (12 stupňů) a po prvním skoku do vody jsme mysleli, že nás trefí šlak. Ale během chvilky jsme si zvykli a fakt si to užili... Jen škoda, že jsme neměli ani jeden sebou GoPro a nemohli udělat fotky přímo z kaňonu, protože to byla neskutečná nádhera!!! No co, příští rok dáme zase nějaký canyoning a tentokrát už neuděláme stejnou chybu.

Selfie před akcí musí být

Fotka ze stránek Almbach canyoningu. Jojo i tady jsme si vozili zadek :-)

Pak nás Marťas zavezl do Českých Budějovic, kde jsme dali poslední společný oběd, protože Marťas pak jel směr Cortina d´Ampezzo a mě a Vaška naložila Miru, která jela po víkendu z Budějic zpátky do Prahy. Byl to naprosto perfektní prodloužený víkend s těmi nej parťáky! Už teď se těším na ferraty, které máme naplánované na příští rok.

Kaisergebirge jsou naprosto nádherné a mohu je každému vřele doporučit. Z Prahy jsou blízko a skvěle dostupné a jsou vhodné pro jakoukoliv věkovou a výkonnostní kategorii a rozhodně je mohu doporučit i pro rodiny s dětmi. 

Z(m)rzka

Hořkosladká Čína

Původně jsme se měli v tomto čase toulat v Himálajích, ale náš spolupachatel Dan si v srpnu zlomil klíční kost, tak jsme museli naše podzimní plány přehodnotit. Jedním z velkých snů mého muže Petra je, vyjet si nominační slot na mistrovství světa v Ironmanu na Havaji. Ironman, neboli dlouhý triatlon je 3,8 km plavání, 180 km na kole, 42,2 km běh. Řekněme, že pro každého trochu normálního člověka je každá z těch distancí dost sama o sobě, ne tak to zfouknout všechno během pár hodin (Petrův zatím nejlepší čas je totiž 9h 15 minut a to je podle mě NELIDSKÝ!! :-D ) Ale kdo znáte Peťu, tak víte, že co si umane, toho taky dosáhne... Proto taky většina našich výletů vypadá tak, že já jedu na dovolenou a on na soustředění/ závody. Já se jdu projet na kolo, Peťa jede na trénink a tak bych mohla pokračovat :-) Proto když přišel Peťa s návrhem udělat si prodloužený víkend v Číně, aby se mohl zúčastnit kvalifikačního závodu v half ironmanu v městečku Hefei, řekla jsem si proč ne...

Peťa koupil letenky, zařídil ubytování a mohli jsme vyrazit. Let jsme měli Manila - Guangzhou a pak Guangzhou - Hefei. Poslední kontakt s angličtinou se odehrál na mezinárodním terminále letiště Guangzhou. Jakmile jsme se přesunuli na domácí terminál, tak jediný kdo uměl anglicky byla slečna ve Starbucks. Pro zalogování na letištní free wifi byla potřeba čínská SIM karta - haha!! Ale co bylo nejhorší byla naprostá nechuť lidí se byť jen pokusit domluvit a to jsme tam měli strávit 6 hodin! Jakoby nestačilo, že jsem musela vstávat v 5 ráno a Peťa potřeboval nutně odeslat jeden pracovní email - no neřešitelný problém, hoši! Takže jsme v tu chvíli byli oba nasrani jak havíři a prolezli celý terminál, než jsme našli kavárnu, kde měli aspoň trochu funkční wifi, na kterou se dalo připojit i bez čínského tel. čísla. Obsluha byla příjemná jak osina v zadku, ale naštěstí měli obrázkový jídelní lístek, takže jsme si objednali jídlo a plechovky s pivem. S plným břichem a plechem v ruce už se nám nezdál místní svět tak strašně krutý. Do odletu jsme měli ještě furt dost času, tak se Peťa rozhodl, že dáme ještě 2 pivka. Tak šel za naši oblíbenou paní, že je objedná. Jeden by řekl, že gesto zdvižených dvou prstů a ukázání na obrázek plechovky je dostatečně výmluvné... Bohužel ne pro naši milou a inteligentní obsluhu, tak Peťa zdvihl ty dva prsty výše, řekl to hlasitěji a důrazněji ukázal na obrázek - furt nic! Když se to opakovalo už asi po čtvrté a Peťa byl čím dál víc zoufalý, tak už jsem ležela smíchy pod stolem a čekala, kdy se ozve "piva, pičo!!" Naštěstí paní pochopila dřív, než Peťovi ruply nervy :-D 

Výhled z letadla mezi Guangzhou a Hefei. Nikdy jsem neviděla nad pevninou takové moře mraků.

Než jsme se dostali do Hefei, tak už jsme byli celkem slušně zpruzelí a pomalu jsme začínali mít náběh k tomu nesnášet celou Čínu a všechny Číňany a vůbec všechno co začíná na Č (ano, ani letušky na vnitrostátním letu neuměly anglicky). Jako bonus zmizely i anglické nápisy a všude kolem samý "sypaný čaj". Tak jsme si říkali: "Noooo, tak teď už jsme úplně v dupě!" O to milejší pak bylo vše, co nás potkalo v Hefei. Městečko Hefei se nachází ve vnitrozemí Číny a je hlavním městem provincie Anhui a má cca 7 mil obyvatel. Komu z Vás říká něco jméno Wanda (čínský multimilionář), tak Hefei je pod jeho patronátem a je to znát. Město nás překvapilo svou krásou, čistotou a úžasnou infrastrukturou. Každá silnice měla pruhem zeleni oddělené další dva pruhy v každém směru!! které sloužily pro cyklisty a motorky. Fakt pecka! Vůči naši Manilské džungli byl ten kontrast o to větší :-) A HLAVNĚ našli se zde lidi, kteří uměli anglicky! A když už neuměli, tak se aspoň usmívali, nebo se snažili domluvit rukama nohama - no prostě úplně jiný svět! Po všem tom cestovním martyriu to bylo jak balzám na duši. 

Přivítání v Hefei na letišti

Noční Hefei - výhled z hotelu

Náš pokoj - Novotel drží svůj standard celosvětově

Nejen sobotní oficiální trénink, ale i nedělní závody měly naprosto perfektní organizaci, zejména skvěle zabezpečení cyklistické trati, která vedla 90 km po městě. Když si vzpomenu na roky, kdy jsem závodila na kole, tak co bych dala za takto zajištěnou trať... Voda v Swan lake byla svou barvou a viditelností adekvátní tomu, že se jedná o jezero v 7 mil městě a jako bonus měla "příjemných" 19 stupňů, což jsem závodníkům faaaakt nezáviděla!! Zato cyklistická část byla moc pěkná a běžecká úplně top - do depa T2 (přechod z kola na běh) dokonce natáhli kvůli tomuto závodu tartan, aby měli závodníci co největší komfort :-D Už dávno jsem se přesvědčila, že dělat na závodě support je víc o nervy, než závodit sama. Po plavání jsem si myslela, že je to v pr... protože Peťa z vody furt ne a ne vylézt. Myslela jsem si totiž, že skočil do vody hned v druhé skupině (všichni v černém neoprenu a světlé modré plavecké čepičce - tož si vyber...), ale on byl mnohem víc vzadu, takže čistý čas perfektních 33 minut. Když pak lousknul 90 km na kole za 2h 18min a půlmaraton běh za 1h 31min, tak jsem si říkala "do řiti, to bude o prsa korejské atletky....". Věděli jsme, že slot na Havaj to nedá, ale doufali jsme v nominaci na mistrovství světa v half iromanu Chattanooga, Tennessee v Americe.

Přípravy vrcholí

Swan lake ve smogovém oparu

Příprava na start. Celkem bylo tuším přes 2500 účastníků

T2 běžný bag - botky na běhání, nějaké to pití/gel, kšiltovka

T2 rebel bag 

V cíli byl Peťa ve své kategorii 13., což jen umocnilo naší obavu, že bude na prvním nepostupovém místě (a já budu mít doma týden tichou domácnost...). Na rozdělování slotů jsme přesto šli, oba nervózní jak sáňky na podzim - a ono to vyšlo!!!! Dokonce bral z pěti slotů hned ten druhý. Asi Vám nemusím popisovat tu obrovskou radost :-) Nejprve jsme chvíli poseděli a pokecali s ostatními závodníky, které jsme tam potkali (Btw. Všichni lidé, které jsme tam potkali byli neskutečně milí a inspirativní lidé  z celého světa (Singapur, USA, Německo, Finsko atd.) a pak jsme to šli oslavit do hotelového baru, kde měli TOČENÉHO!!! Paulanera, tak jsme tam poslali jednoho tupláčka na oslavu a šli umřít do postele.

Je to divoch!!!!

Muj milááááášek!!!

Další krásná medaile do sbírky

Je to doma!!!!

Točený Paulaner, hmmmm!!!!

Jejich tandemové kola byly neskutečně vtipné (měli i trojkola a čtyřkola :-D ), ale pro vyzvednutí věcí z depa se hodily :-)

Cestou domů jsem pak na letišti v Guangzhou obohatila své dovednosti. Uvelebili jsme se ve VIP salonku, kde bylo jídlo, pití, internet, no pohoda... Jediné, co tam nebylo, byla dobrá káva, protože Číňané černé kafe nepijou, takže to rovnou měli namíchané s cukrem a mlékem... Fujtajxl! Tak jsem se rozhodla, že skočím pro kafčo do Starbucks. Postupně jsem se ptala na cestu 3 lidí, všichni mě spolehlivě poslali správnou cestou, ale nikdo z nich mi neřekl, že ze security důvodů nevede od Starbucks cesta zpátky (byli jsme v salónku na příletech a Starbucks je na odletech). Po půl hodině zoufalého hledání cesty zpět (neměla jsem u sebe pas ani mobil) jsem se dostala zpět nad jezdící schody, které mě vyvezly nahoru a volám na Číňanku dole na Gatě, ať mi poradí, jak se dostat zpátky.... Kočka vyjela po schodech nahoru za mnou a říká:

Č: Musíme to seběhnout

A: Cože??!! Nejde ty schody prostě na chvíli vypnout?

Č: Ne, musíme to seběhnout. Prostě utíkej za mnou a hlavně se nezastavuj!!

Tak mi vzala jedno kafe a než jsem se stihla nedechnout, už byla i v těch svých 7 cm podpatcích naskočená na těch schodech a ještě přes rameno kontrolovala, jestli už taky běžím.... Tož si říkám "Přece se nenechám zahanbit!!" Tak jsem se rozběhla za ní a řeknu Vám - není to úplně hračka :-D Respektive ty schody jako takové jdou, ale ten přechod u paty schodiště je celkem o držku.... Ale zvládly jsme to... Kočka mi dala kafe, já ji poděkovala a obě jsme se vysmáté rozešly... Do salonku jsem se vrátila celá uřícená a na Peťuv tázavý pohled jsem jen řekla "Na nic se mě neptej!!!" Myslíte si, že si můžu dát do životopisu "Sbíhání jezdících schodů v protisměru s kávou v ruce"? 

Moje první návštěva Číny byla opravdu hořkosladká. Hořké Guangzhou po všech směrech - nikdo se neusměje, nepozdraví, nepoděkuje. Extrémně nepříjemní a arogantní zaměstnanci na pasové kontrole a neustále se na vás někdo tlačí a snaží se vás někde předběhnout, při čemž zažíváte tolik intimity až kolikrát nevíte, jestli jste vůbec schopni tolik lidské blízkosti unést. Jediné co bylo fajn, byl salónek a zážitek se slečnou z gaty :-). Sladký Hefei - nádherné město, plné milých a usměvavých lidí, perfektně zorganizovaný závod a jako nejsladší bonus samozřejmě Peťuv úspěch.

Za 2 týdny nás čeká další výlet do Číny - tentokrát Xiamen, což je ale těžká pohodička, protože to máme cca 2 hodiny přímý let z Manily. Tentokrát už vím, do čeho jdeme, tak doufám, že se budeme vracet spokojeni a bude co slavit :-)