neděle 6. listopadu 2016

Co si zabalit na Filipíny

Chystáte se za námi? Nebo prostě jedete na dovču na Filipíny a nevíte co sebou? Pak čtěte dál...

Je jedno, s jakou cestujte společností a jaký máte váhový limit, protože pokud jedete jen na dovču, tak bez ohledu na to, kdy se sem vydáte, tak sněhule, péřovku, ani rolák s norským vzorem balit nemusíte. Počasí na Filipínách dělíme do 3 období:

  1. OBDOBÍ DEŠŤŮ - rozuměj občas zaprší, občas foukne nějaký tajfunek, ale většinu času je hlavně hrozné vedro a vlhko (cca červen až konec října). Letošní období dešťů u nás vypadalo většinou tak, že celý den bylo krásně, kolem 3 odpoledne se nasbíraly mraky, protrhlo se nebe, spadly hektolitry vody a za hodinu bylo zase krásně, ale nelze na to spoléhat. Může se stát, že se tu zapomene nějaký monzun a proprší i 2 týdny vkuse.
  2. ZIMA- ideální období na dovolenou. Zima je od listopadu do března a znamená to, že když je faaakt kosa, tak v noci teplota klesna i na 23 stupňů... Přes den bývá lehce přes 30
  3. LÉTO- březen až květen. Tyto měsíce je na Filipínách nejtepleji, což ale v reálu znamená, že už v 8 ráno má většina z nás pocit, že zhyne a voda v bazénu je tak horká, že si člověk musí dávat pozor, aby se nespálil.... Nepomůže ani příruční větrák, SPF 50 a pořádný klobouk


DO LETADLA je úplně jedno s jakou společností, v jakou denní či noční hodinu letíte a které je zrovna roční období. Na dálkových letech je v 99% zima jak v ruském filmu. Můj oblíbený dress code je: dlouhé pohodlné kalhoty, kompresní podkolenky a pohodlné tenisky, tílko, triko s dlouhým rukávem, na to svetr/mikču a šátek na krk a na hlavu (občas jede klima takové bomby, že to je o zánět ucha). Ale je samozřejmé, že každý to máme trošku jinak :-)

OBLEČENÍ si zabalte stejně na jakoukoliv dovolenou k moři - 2x plavky, kraťasy, sukýnka, tílka. Rajda šaty, svetřík a pléd na večer a variace na žabkové téma. Není to žádná revoluce, ale moje strategie je, aby se vše dalo kombinovat se vším. Díky tomu jsem schopna cestovat s minimem věcí na v podstatě libovolně dlouhou dobu. Pokud se na to cítíte, tak si nezabírejte místo v kufru podprsenkami. Stejně je tu tak horko, že na ně nebudete mít ani pomyšlení #kozyfree. Pokud máte v plánu navštívit i hory kolem Baguia a rýžové terasy, tak doporučuju přibalit ještě tenisky a určitě využijete i mikču, nebo lehou bundičku (ale tu si stejně berete do letadla, takže netřeba brát další :-) )

KOSMETIKA pokud je Vám jedno, čím se namažete a umyjete, pak klidně jeďte na lehko, vše se tady dá sehnat za pár korun i v malých cestovních baleních. Pokud máte kosmetiku, na kterou jste zvyklí (např. citlivá pleť a jemné vlasy snesou málo co), pak si ji raději vezměte z domu, protože kvalita kosmetiky je tady výrazně nižší, než u nás. I stejná značka je MNOHEM horší. A hlavně! Skoro vše je tady whitening (včetně opalovacích krémů). Tak jak u nás frčí solárka a samoopalovací přípravky, tak tady čím světlejší, tím lepší, takže pokud si nechcete udělat efektní fleky, tak opalovací krémy radši z ČR. Níže na fotce vpravo je krém Swiss Sun 30 a je to asi nejlepší opalovací krém, který jsem za poslední roky měla! Skvělá konzistence, vůně a odolnost i při sportu a i s mým fototypem 0. Fakt pecka!

    Tuhle výbavičku jsem si sem vezla a ten druhý zprava "Swiss SUN 30" je nej opalovací krém jaký jsem za posledních x let měla!!! Naprosto skvělá konzistence, vůně a odolnost i při sportu. Fakt topka!!





OČKOVÁNÍ co člověk to názor. Za sebe říkám, že žloutenka a břišní tyfus stačí. Pokud se chcete prát se psy o bagetu, jako můj brácha v Peru, tak radši i vzteklinu... Nezapomeňte na dobrý repelent, protože horečka dengue je hnus a očkování na ni není. Osobně mi připadá, že nejlépe funguje tento z DM 

Tento repelent se mi osvědčil nejvíc

A na závěr? Mezinárodní řidičský průkaz - stačí jedna fotka a 100 Kč a během chvilky ho máte vyřízený. Pokud chcete jezdit na skútru, určitě se Vám bude hodit. Policisté cíleně zastavují cizince a když nemáte mezinárodní řidičský průkaz, tak bez úplatku se z toho nejspíš nevykecáte...

ČÍM NÁM UDĚLÁTE RADOST?
Ptáte se, co nám chybí a čím nám uděláte radost? Tím, co je v ČR běžné, ale pro nás vzácnost :-)

  1. Výše zmíněný repelent z DM
  2. Pivo (klidně třeba takový krásný soudek, jako na fotce)
  3. Kmín, prášek do perníku, vanilkový cukr - ať můžu péct chlebíky a jiné dobroty
  4. On demand - naše potřeby se odvíjí od našich aktuálních trápeníček :-D Občas máme chuť na pořádnou klobásu, utopence, nebo hermelín. Naposledy jsme si postěžovali, že nám chybí pořádná domácí hruška/slivka/ meruňka. No už jich máme v mrazáku 7... Aktuálně nám chybí Jagermaister, občas postrádáme nějaké léky a já tampony, které jsou zde k nesehnání!! A je Vám jasné, že v těchto dnech dokážu být dost nesnesitelná i bez toho, abych musela řešit absenci základních pomůcek :-) 
No a kdybyste chtěli vidět, jak vypadá takový DOKONALÝ kufr, tak mrkněte na fotku níže. Bára od nás dostává palec nahoru a čestné místo na nástěnce!

Tomu aspoň říkám kufr!

ČÍM UDĚLÁTE SOBĚ RADOST?

  1. Rum - místní rum Tanduay je výborný! Dělá se buď klasický, nebo Tanduay Selection. Mě víc chutná Tanduay Selection, který je jemnější. Pozor: Nutno koupit předem. Na letišti ho nemají. 
  2. Sušené mango - neskutečně dobré a za super cenu
  3. Arganový olej - úžasný na vlasy i pleť za zlomek ceny, proti ČR
No a to je vše, co mě napadá...

Zapomněla jsem na něco? Máte otázky? Tak neváhejte a pište :-)


Zmrzka

pondělí 24. října 2016

Boxer, metrosexuál a zrzka v Kaisergebirge

V září jsem zavítala na pár dní do Evropy, a protože hory opravdu miluji a tady na Filipínách se mi jich nedostává, kolik bych si přála, tak jsem moc ráda, že mí dva horští parťáci Mates a Venda měli čas a podařilo se nám zinscenovat prodloužený víkend. Plány se měnily jak dubnové počasí, ale protože jsme všichni tři celkem pankáči, tak nás to nechávalo chladnými. Věděli jsme, že chceme být spolu, že chceme na hory a zbytek už se dořeší cestou. 

Mates nás vyzvedl na Proseku, kde mi kluci pomohli odnosit z bytu další hromadu věcí, která se při stěhování nestihla. Pak jsme si s Václavem dali každý dvě piva a dva panáky - tož musíme ty naše svátky přece oslavit, ne? Na což Mates reagoval tím, že jsme mu fakt chyběli a dokonce musel zamáčknout slzu dojetí. Po pravdě ho však podezřívám, že nám záviděl to pivo a panáka, ale tak někdo řídit musí a on má svátek až v listopadu, víme... Vašek to zalomil zhruba při vjezdu do Blanky, tak jsme měli s Marťasem celou cestu na to si říct, co vše se událo za ty 2 měsíce, co jsme se neviděli... Cesta utíkala na pohodu, nikde žádný velký provoz a už za tmy jsme dorazili do kempu kousek od Walchsee, kde jsme rozbili stan a Marťas vytáhl své epesní campingové náčiní, které jsme mu záviděli už na jaře na ferratách. Pogrilovali jsme masíčko a klobásky, vypili mega velké pivo, které jsme dostali od Martina ke svátku a dali se do plánování. Původní plán byl udělat 3 denní trek od chaty k chatě, bohužel online šel zarezervovat jen Stripsenjochhaus na první noc. Tak Marťas udělal rezervaci a dohodli jsme se, že dál uvidíme podle situace.
Výhled z kempu. Foto: Vašek


DEN 1 - čtvrtek
Kaiserbachtal – Feldberg – Stripsenjochhaus Lodge

První den jsme museli vystoupat z údolí na hřeben, přejít přes vrchol Feldberg (1813) a klesnout do sedla chaty Stripsenjochhaus. Na parkovišti jsme přebalili batohy a já marně přemýšlela, co tam kluci táhnou, že mají každý 2x tak těžký batoh, než já, přitom tam mám petku piva a flašku Jamesona... 

Dycinky dámička!! Foto: Martin
Jojo, taky si myslím, že jsme krásní!
Jsme sice trojka, která by dokázala leckomu vykecat díru do hlavy, ale na horách se většinou každý uzavíráme do svého světa, mlčky si šlapeme každý sám a vždycky na sebe někde počkáme. Já většinou utíkám dopředu, zatímco Vašek se táhne vzadu jak smrad a fotí každou berušku a Mates je taková zlatá střední cesta, kdy občas jde s Vaškem, občas mě doběhne a někdy i odběhne :-) Proto mám kluky tak strašně ráda, protože si prostě rozumíme beze slov a když na to přijde, tak se třeba i půl dne skoro nevidíme :-) Celý výstup na hřeben do nás pralo sluníčko, což bylo na jednu stranu parádní, ale zároveň i únavné. Protože jsme věděli, že máme času dost a není kam spěchat, tak jsme cestou nahoru zvládli 2 válecí pauzy, kdy první byla o jídle a pití... Kluci začali tahat z batohu naprosto neskutečné věci a já  začala tušit, proč je mají tak těžké :-) Horskou hostinu korunoval Mates svazkem ředkviček! Byly fenomenální!! 
Zewl č. 1
Protože jsme nevěděli, jak dlouho nám ještě cesta na chatu potrvá a chtěli jsme přijít za světla, tak jsme po cca půl hodinové pauze vyrazili. No nedošli jsme daleko a touha rochnit se na odpoledním slunci byla tak silná, že jsme nasadili zewl level 2 a během 5 minut jsme všichni 3 usnuli jak špalek... Když tak na tu fotku koukám, tak si říkám, jestli kluky neskolilo to, že jsem se zula...

Zewling podruhé
Bylo to božské, ale proflákali jsme tam cca hoďku a půl a bylo na čas jít dál... Vrchol Felberg byl krásný a liduprázdný a už z něj byl vidět cíl naší cesty - chata Stripsenjochhaus.


Mojí drsní kluci :-) Tohle fotka mě fakt baví!!

Feldberg 1813

Sestup k chatě Stripsenjochhaus
Na chatě jsme se ubytovali, dali si polévku a dozvěděli se, že budeme muset přehodnotit naše plány, protože chata, na které jsme chtěli spát další noc je úplně plná. Naštěstí tato chata měla ještě na jednu noc volno, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme na Stripsenjochhausu a dáme si zítra výlet na lehko, bez spacáků...

DEN 2 - pátek
Stripsenjochhaus - Hintere Goinger Halt (2195) - Stripsenjochhaus

Ráno jsme si přispali a vyrazili na vrchol Hintere Goinger Halt, kam byla psaná ferrata. Bohužel jsem sebou na rozdíl od kluků neměla ferratový set, tak jsme říkali, že to prostě zkusíme a uvidíme. Nakonec nebyl set vůbec potřeba, protože to nebyla žádná náročná ferrata jako spíš chodník s řetězy. Stezka nás zavedla do nitra překrásného masivu Wilder Kaiser. Cesta nahoru mi utekla jak voda, ale sestup dolů suťoviskem se mi zdál nekonečný a v duchu jsem nadávala jako ten špaček!!

Výhledy byly neskutečné!

Vrcholovka

Tímto žlabem jsme stoupali nahoru

Den 3 sobota
Sestup do údolí
Předpověď počasí hlásila, že v neděli se má počasí pokazit, tak jsme sedli k mapě a internetu a vymysleli, že v sobotu sestoupíme do údolí k autu, přesuneme se blíž k českým hranicím a najdeme si na neděli nějaký canyoning, protože když už je člověk mokrý z toho, že se ráchá v řece, tak mu nemusí vadit, že zmokne i z vrchu :-) Sestup do údolí byl nádherný a užili jsme si krásný podzimní den
Sestup do údolí, Foto: Martin

Breakfast time. Foto: Martin

Breakfast time. Foto: Martin

Zpátky u vozu. Foto: Martin
Den 4 - neděle
Canyoning Almbach

Vašek už si canyoning zkusil ve Slovinsku. Pro mě a Martina to byla premiéra. Protože byla zima a hnusně a konec sezóny a tak vůbec, tak jsme měli to štěstí, že jsme měli průvodce jen sami pro sebe a nemuseli jsme se táhnout ve větší skupině. Voda byla proklatě studená (12 stupňů) a po prvním skoku do vody jsme mysleli, že nás trefí šlak. Ale během chvilky jsme si zvykli a fakt si to užili... Jen škoda, že jsme neměli ani jeden sebou GoPro a nemohli udělat fotky přímo z kaňonu, protože to byla neskutečná nádhera!!! No co, příští rok dáme zase nějaký canyoning a tentokrát už neuděláme stejnou chybu.
Selfie před akcí musí být

Fotka ze stránek Almbach canyoningu. Jojo i tady jsme si vozili zadek :-)
Pak nás Marťas zavezl do Českých Budějovic, kde jsme dali poslední společný oběd, protože Marťas pak jel směr Cortina d´Ampezzo a mě a Vaška naložila Miru, která jela po víkendu z Budějic zpátky do Prahy. Byl to naprosto perfektní prodloužený víkend s těmi nej parťáky! Už teď se těším na ferraty, které máme naplánované na příští rok.

Kaisergebirge jsou naprosto nádherné a mohu je každému vřele doporučit. Z Prahy jsou blízko a skvěle dostupné a jsou vhodné pro jakoukoliv věkovou a výkonnostní kategorii a rozhodně je mohu doporučit i pro rodiny s dětmi. 

Z(m)rzka

neděle 23. října 2016

Hořkosladká Čína

Původně jsme se měli v tomto čase toulat v Himálajích, ale náš spolupachatel Dan si v srpnu zlomil klíční kost, tak jsme museli naše podzimní plány přehodnotit. Jedním z velkých snů mého muže Petra je, vyjet si nominační slot na mistrovství světa v Ironmanu na Havaji. Ironman, neboli dlouhý triatlon je 3,8 km plavání, 180 km na kole, 42,2 km běh. Řekněme, že pro každého trochu normálního člověka je každá z těch distancí dost sama o sobě, ne tak to zfouknout všechno během pár hodin (Petrův zatím nejlepší čas je totiž 9h 15 minut a to je podle mě NELIDSKÝ!! :-D ) Ale kdo znáte Peťu, tak víte, že co si umane, toho taky dosáhne... Proto taky většina našich výletů vypadá tak, že já jedu na dovolenou a on na soustředění/ závody. Já se jdu projet na kolo, Peťa jede na trénink a tak bych mohla pokračovat :-) Proto když přišel Peťa s návrhem udělat si prodloužený víkend v Číně, aby se mohl zúčastnit kvalifikačního závodu v half ironmanu v městečku Hefei, řekla jsem si proč ne...

Peťa koupil letenky, zařídil ubytování a mohli jsme vyrazit. Let jsme měli Manila - Guangzhou a pak Guangzhou - Hefei. Poslední kontakt s angličtinou se odehrál na mezinárodním terminále letiště Guangzhou. Jakmile jsme se přesunuli na domácí terminál, tak jediný kdo uměl anglicky byla slečna ve Starbucks. Pro zalogování na letištní free wifi byla potřeba čínská SIM karta - haha!! Ale co bylo nejhorší byla naprostá nechuť lidí se byť jen pokusit domluvit a to jsme tam měli strávit 6 hodin! Jakoby nestačilo, že jsem musela vstávat v 5 ráno a Peťa potřeboval nutně odeslat jeden pracovní email - no neřešitelný problém, hoši! Takže jsme v tu chvíli byli oba nasrani jak havíři a prolezli celý terminál, než jsme našli kavárnu, kde měli aspoň trochu funkční wifi, na kterou se dalo připojit i bez čínského tel. čísla. Obsluha byla příjemná jak osina v zadku, ale naštěstí měli obrázkový jídelní lístek, takže jsme si objednali jídlo a plechovky s pivem. S plným břichem a plechem v ruce už se nám nezdál místní svět tak strašně krutý. Do odletu jsme měli ještě furt dost času, tak se Peťa rozhodl, že dáme ještě 2 pivka. Tak šel za naši oblíbenou paní, že je objedná. Jeden by řekl, že gesto zdvižených dvou prstů a ukázání na obrázek plechovky je dostatečně výmluvné... Bohužel ne pro naši milou a inteligentní obsluhu, tak Peťa zdvihl ty dva prsty výše, řekl to hlasitěji a důrazněji ukázal na obrázek - furt nic! Když se to opakovalo už asi po čtvrté a Peťa byl čím dál víc zoufalý, tak už jsem ležela smíchy pod stolem a čekala, kdy se ozve "piva, pičo!!" Naštěstí paní pochopila dřív, než Peťovi ruply nervy :-D 

Výhled z letadla mezi Guangzhou a Hefei. Nikdy jsem neviděla nad pevninou takové moře mraků.
Než jsme se dostali do Hefei, tak už jsme byli celkem slušně zpruzelí a pomalu jsme začínali mít náběh k tomu nesnášet celou Čínu a všechny Číňany a vůbec všechno co začíná na Č (ano, ani letušky na vnitrostátním letu neuměly anglicky). Jako bonus zmizely i anglické nápisy a všude kolem samý "sypaný čaj". Tak jsme si říkali: "Noooo, tak teď už jsme úplně v dupě!" O to milejší pak bylo vše, co nás potkalo v Hefei. Městečko Hefei se nachází ve vnitrozemí Číny a je hlavním městem provincie Anhui a má cca 7 mil obyvatel. Komu z Vás říká něco jméno Wanda (čínský multimilionář), tak Hefei je pod jeho patronátem a je to znát. Město nás překvapilo svou krásou, čistotou a úžasnou infrastrukturou. Každá silnice měla pruhem zeleni oddělené další dva pruhy v každém směru!! které sloužily pro cyklisty a motorky. Fakt pecka! Vůči naši Manilské džungli byl ten kontrast o to větší :-) A HLAVNĚ našli se zde lidi, kteří uměli anglicky! A když už neuměli, tak se aspoň usmívali, nebo se snažili domluvit rukama nohama - no prostě úplně jiný svět! Po všem tom cestovním martyriu to bylo jak balzám na duši. 

Přivítání v Hefei na letišti

Noční Hefei - výhled z hotelu

Náš pokoj - Novotel drží svůj standard celosvětově
Nejen sobotní oficiální trénink, ale i nedělní závody měly naprosto perfektní organizaci, zejména skvěle zabezpečení cyklistické trati, která vedla 90 km po městě. Když si vzpomenu na roky, kdy jsem závodila na kole, tak co bych dala za takto zajištěnou trať... Voda v Swan lake byla svou barvou a viditelností adekvátní tomu, že se jedná o jezero v 7 mil městě a jako bonus měla "příjemných" 19 stupňů, což jsem závodníkům faaaakt nezáviděla!! Zato cyklistická část byla moc pěkná a běžecká úplně top - do depa T2 (přechod z kola na běh) dokonce natáhli kvůli tomuto závodu tartan, aby měli závodníci co největší komfort :-D Už dávno jsem se přesvědčila, že dělat na závodě support je víc o nervy, než závodit sama. Po plavání jsem si myslela, že je to v pr... protože Peťa z vody furt ne a ne vylézt. Myslela jsem si totiž, že skočil do vody hned v druhé skupině (všichni v černém neoprenu a světlé modré plavecké čepičce - tož si vyber...), ale on byl mnohem víc vzadu, takže čistý čas perfektních 33 minut. Když pak lousknul 90 km na kole za 2h 18min a půlmaraton běh za 1h 31min, tak jsem si říkala "do řiti, to bude o prsa korejské atletky....". Věděli jsme, že slot na Havaj to nedá, ale doufali jsme v nominaci na mistrovství světa v half iromanu Chattanooga, Tennessee v Americe.

Přípravy vrcholí

Swan lake ve smogovém oparu

Příprava na start. Celkem bylo tuším přes 2500 účastníků

T2 běžný bag - botky na běhání, nějaké to pití/gel, kšiltovka
T2 rebel bag 

V cíli byl Peťa ve své kategorii 13., což jen umocnilo naší obavu, že bude na prvním nepostupovém místě (a já budu mít doma týden tichou domácnost...). Na rozdělování slotů jsme přesto šli, oba nervózní jak sáňky na podzim - a ono to vyšlo!!!! Dokonce bral z pěti slotů hned ten druhý. Asi Vám nemusím popisovat tu obrovskou radost :-) Nejprve jsme chvíli poseděli a pokecali s ostatními závodníky, které jsme tam potkali (Btw. Všichni lidé, které jsme tam potkali byli neskutečně milí a inspirativní lidé  z celého světa (Singapur, USA, Německo, Finsko atd.) a pak jsme to šli oslavit do hotelového baru, kde měli TOČENÉHO!!! Paulanera, tak jsme tam poslali jednoho tupláčka na oslavu a šli umřít do postele.
Je to divoch!!!!
Muj milááááášek!!!
Další krásná medaile do sbírky

Je to doma!!!!



Točený Paulaner, hmmmm!!!!

Jejich tandemové kola byly neskutečně vtipné (měli i trojkola a čtyřkola :-D ), ale pro vyzvednutí věcí z depa se hodily :-)

Cestou domů jsem pak na letišti v Guangzhou obohatila své dovednosti. Uvelebili jsme se ve VIP salonku, kde bylo jídlo, pití, internet, no pohoda... Jediné, co tam nebylo, byla dobrá káva, protože Číňané černé kafe nepijou, takže to rovnou měli namíchané s cukrem a mlékem... Fujtajxl! Tak jsem se rozhodla, že skočím pro kafčo do Starbucks. Postupně jsem se ptala na cestu 3 lidí, všichni mě spolehlivě poslali správnou cestou, ale nikdo z nich mi neřekl, že ze security důvodů nevede od Starbucks cesta zpátky (byli jsme v salónku na příletech a Starbucks je na odletech). Po půl hodině zoufalého hledání cesty zpět (neměla jsem u sebe pas ani mobil) jsem se dostala zpět nad jezdící schody, které mě vyvezly nahoru a volám na Číňanku dole na Gatě, ať mi poradí, jak se dostat zpátky.... Kočka vyjela po schodech nahoru za mnou a říká:

Č: Musíme to seběhnout
A: Cože??!! Nejde ty schody prostě na chvíli vypnout?
Č: Ne, musíme to seběhnout. Prostě utíkej za mnou a hlavně se nezastavuj!!

Tak mi vzala jedno kafe a než jsem se stihla nedechnout, už byla i v těch svých 7 cm podpatcích naskočená na těch schodech a ještě přes rameno kontrolovala, jestli už taky běžím.... Tož si říkám "Přece se nenechám zahanbit!!" Tak jsem se rozběhla za ní a řeknu Vám - není to úplně hračka :-D Respektive ty schody jako takové jdou, ale ten přechod u paty schodiště je celkem o držku.... Ale zvládly jsme to... Kočka mi dala kafe, já ji poděkovala a obě jsme se vysmáté rozešly... Do salonku jsem se vrátila celá uřícená a na Peťuv tázavý pohled jsem jen řekla "Na nic se mě neptej!!!" Myslíte si, že si můžu dát do životopisu "Sbíhání jezdících schodů v protisměru s kávou v ruce"? 

Moje první návštěva Číny byla opravdu hořkosladká. Hořké Guangzhou po všech směrech - nikdo se neusměje, nepozdraví, nepoděkuje. Extrémně nepříjemní a arogantní zaměstnanci na pasové kontrole a neustále se na vás někdo tlačí a snaží se vás někde předběhnout, při čemž zažíváte tolik intimity až kolikrát nevíte, jestli jste vůbec schopni tolik lidské blízkosti unést. Jediné co bylo fajn, byl salónek a zážitek se slečnou z gaty :-). Sladký Hefei - nádherné město, plné milých a usměvavých lidí, perfektně zorganizovaný závod a jako nejsladší bonus samozřejmě Peťuv úspěch.

Za 2 týdny nás čeká další výlet do Číny - tentokrát Xiamen, což je ale těžká pohodička, protože to máme cca 2 hodiny přímý let z Manily. Tentokrát už vím, do čeho jdeme, tak doufám, že se budeme vracet spokojeni a bude co slavit :-)

čtvrtek 11. srpna 2016

Tonda cestovatel, aneb se psem letadlem

K napsani tohoto clanku me inspirovala kamaradka z gymplu, ktera se rozhodla stravit Vanoce a Novy rok na Zelandu a zajimalo ji, jak vypada cestovani s hafanem. Diky ni jsem si uvedomila, ze rada mych pratel/kamaradu/znamych ma nejakeho ctyrnoheho milacka a podobne informace se muzou nekomu hodit.

ZAKLADNI PODMINKY:

- podminky prepravy se u jednotlivych leteckych spolecnosti lisi a proto je dobre si uz pri nakupu letenek zjistit podminky pro danou aerolinku. Obecne vsak plati to, ze vetsina leteckych spolecnosti psy prepravuje, nektere maji vahovy limit (70 kg).

- u nekterych spolecnosti mohou na palubu mali psi do 8 kg. Vsichni ostatni musi v prepravce do zavazadloveho prostoru jako cargo, nebo oversized check in (zase zalezi na dane spolecnosti). Dokonce i velci asistencni psi vetsinou nemuzou na palubu. Jediny rozdil je, ze jejich preprava je zdarma.

- cena prepravy se lisi dle spolecnosti. Nekde je castka fixni (Napr. Emirates maji tusim 500 euro), nekde se plati pes jako nadvaha. My leteli pres Amsterdam s KLM a pes nas  vysel na cca 5000 kc (nas mamut vazil i s prepravkou 49 kg)

PAPIRY/DOKLADY:

Kazda zeme ma jine pozadavky na vysetreni/ockovani psa pred importem do zeme. My jsme na Filipiny potrebovali:
- Klinicke vysetreni, ktere nebylo starsi, nez 72hodin pred odletem
- Potvrzeni o odcerveni proti vnitrnim i vnejsim parazitum
- Prohlaseni, ze je CR bez vzteklinova zona
- Platne ockovani na vzteklinu (musi byt starsi, nez 20 dnu, protoze pes nesmi 20 dnu po ockovani na vzteklinu vycestovat ze zeme!)

Vsechno jsme zvladli jednou navstevou na veterine, kde provedli potrebna vysetreni a odcerveni, ktera zaznamenali do cestovniho pasu. Potom je potreba koupit si na Ceske Poste 50 kc kolek a s kolkem a pasem skocit na Mestskou Veterinarni Spravu, kde Vam na pockani vystavi potrebne papiry.

Rozhodne je dobre informovat se v zemi, do ktere se chystate. Manzel uz byl v Manile 3 mesice predem, takze nam primo v Manile vyridil souhlas s importem pejska, ktery nam urychlil procedury na letisti a po priletu jsme behem 30ti minut a po zaplaceni poplatku za import (cca 250 Kc ) opousteli letiste.

Rada zemi ma priletovou karantenu, coz ve vetsine pripadu znamena:
- bud si pejska nechaji nekolik dnu v karantene (v nekterych zemich az 30 dnu!)
- nebo Vam pejska vydaji po te, co ho zkontroluje veterinar (to muze trvat minuty az hodiny. Zalezi zda je veterinar na letisti pritomny, nebo musite cekat az dorazi)
My nastesti nemuseli resit ani jedno, protoze Filipiny priletovou karantenu nemaji.

Dulezite! Uz pri ceste do zahranici myslete na to, ze se budete chtit s pejskem vratit! My jsme nevedeli, ze pro vycestovani sice nepotrebujeme serologii, ale pro navrat do CR ano. A protoze jsme meli uz jen 24 hodin do odletu, tak uz nebyl cas to resit, takze pokud se budeme chtit za 3 roky s Tonym vratit, tak musime poslat jeho krev do certifikovane laboratore (pro pobaveni - nejblizsi mame v Cine) na serologii a teprve potom pozadat o moznost importu do CR.

JAK TEDY CESTOVAT S PEJSKEM:

- Uz pri vyberu letenek si zjistete podminky dane letecke spolecnosti. Pred cestou jsem to hodne resila a nejvice "dog friendly" je udajne Lufthansa, ktera se stara i o vyvenceni pejska pri prestupu na dlouhem letu. My jsme bohuzel nemeli moznost si vybrat, protoze kvuli nepokojum v Istanbulu nam na posledni chvili menili letenky

- Zjistete si pozadavky cilove zeme a idealne je kontaktujte, ze mate v planu privezt si pejska

- Objednejte se na veterinu na potrebna vysetreni a ockovani. (vzteklina s predstihem, vse ostatni az tesne pred odletem)

- Kupte psovi prepravku odpovidajici velikosti (dle pravidel se pes musi byt schopny v prepravce otocit) a par dni pred odletem na ni pejska zvykejte (my mu tam davali zradlo). Prepravky mivaji misky na vodu a nahore uloznou schranku. Dali jsme mu do schranky 2 lahvicky s vodou, ktere jsme asi v 5 jazycich (vcetne H2O :D ) popsali, ze se jedna o vodu. Na cestu jsme mu do prepravky dali savou podlozku pro stenata (kdyby se pocural - byl v prepravce temer 24 hodin vkuse :( ) a oblibeneho plysaka

- Pokud Vas ceka dlouhy let, tak pejskovi dejte 24 hodin pred odletem uz jen trosku jidla, aby nepotreboval kadit (tech par hodin bez jidla zvladne!)

- Pri nastupu do letadla se nebojte rict palubnimu personalu, ze mate dole pejska a ze se chcete ujistit, ze mu zapnuli klimatizaci a topeni (aby Vam bobanek dole nezmrznul)

- Dejte si dvojku cerveneho a uklidnete se, protoze s nejvetsi pravdepodobnosti mate vetsi nervy, nez Vas ctyrnohy milacek. Bobanek to zvladne, i kdyz na Vas pak bude cca den pekne nas...tvany ;)

Osobne bych takovou dalku se psem neabsolvovala jen kvuli mesicni dovolene. Pokud mate nekoho, kdo Vam pejska pohlida, nechte ho radeji doma. Funguje to jak s detma - Mozna budete par dni trnout strachem, ale to se da vyresit zajistenim pravidelneho prisunu informaci od toho, kdo Vam ho hlida. A mozna pak s trochou zklamani zjistite, ze ten Vas gyzd se ma jak prase v zite a jediny, komu se styska jste vy :D O to vic se pak na sebe budete tesit a ta radost, kdyz si pak ten Vas dacan malem udela uzel na ocasu od radosti, ze Vas zase vidi ;)

Pokud Vas cokoliv napada, tak piste. Rada zodpovim jakekoliv dotazy.
Zmrzka

čtvrtek 31. března 2016

A co dál?


Venku se začíná oteplovat, ultratrailová sezóna je rozjeta na plné pecky, termínovky jsou plné k prasknutí a můj kalendář taky. Zatímco první polovina letošního roku bude víc než tradiční, tak ta druhá polovina pro mě bude plná změn a nových výzev…

V dubnu se rozehřejeme tradičním cyklo „soustředěním“ na Mallorce, kde bych se ráda rozjezdila, rozběhala a dostala se do sportovního módu, protože to co v posledních měsících předvádím je naprostý vrchol lenosti a povalečství a už to tak dál prostě nejde! Po návratu z Mallorcy bych už chtěla začít pravidelně běhat, cvičit jógu a dát několik sportovně-výletních víkendů s kamarády, abych se stihla dostat aspoň trošku do formy před Krakonošovou 100, která je moje srdcovka a kde bych ráda vylepšila svůj loňský čas (18 hodin). V červenci plánuji strávit pár dnů na Severní Moravě u rodičů a najezdit s tátou nějaké kilometry na kole, protože na konci července mě a Tondu čeká přesun za Peťou do Manily, která bude na následující 3 roky našim domovem. Proto program na druhou polovinu roku je pro mě zatím ve hvězdách, ale rádi bychom na podzim zajeli do Himálají a možná přiletíme do ČR na Beskydskou sedmičku, nebo Pražskou stovku, ale ani jedna z akcí ještě není jistá.

Ale ani s odletem na Filipíny se mě nezbavíte a sem tam napíšu nějaké zážitky, ať už ze sportovních akcí, nebo našich cest. Btw. Peťa pořídil GoPro, já si stáhla Instagram, takže teď už jen pořídit si selfie tyč a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :-D

Takže… Stay tuned! :-)

Time to learn new skills :-)


neděle 31. ledna 2016

Brtnické Ledopády 2016, aneb frčíme na zelenou!

Už od prosince jsem nemluvila o ničem jiném, než o tom jak se těším na Ledopádovou stovku, kterou jsme chtěli stejně jako loni jít společně s mým mužem Petrem. Sice avizoval termínovou kolizi s tradiční italskou Marcialongou, ale protože kvůli nedostatku sněhu letos ještě nestál na běžkách, zůstávala jsem klidná a přesvědčená, že na Marciu nepojede a půjdeme na stovku. Dva týdny před termínem však na popud Juraje vyrazili do Bedřichova na běžky a tam se to stalo!!! Peťa zjistil, že je v laufu, na běžkách se cítí dobře a že by byl hřích na Marciu nejet. Tož co Vám budu povídat – faaaakt jsem byla naštvaná. Tož jsem začala shánět někoho, kdo by se mnou šel a zároveň do mě hučel Peťa, ať jsem normální, uvědomím si, že jsem od říjnového návratu z USA nic nedělala, tak ať nevymýšlím nesmysly a jdu na krátkou… No nahlodal mě slušně… Přesto jsem na facebook hodila dotaz do pléna mých přátel, kamarádů a známých, jestli se neozve někdo, kdo by se mnou těch 110, nebo 58 km šel. A kupodivu se ozval ten, který to všechno spískal – Juraj :-) Měla jsem z toho velkou radost a dohodli jsme se na trase 58 km, protože přestože Juraj dělá cyklistiku a triatlony, tak na dálkovém pochodu ještě nebyl a vyhodnotili jsme, že Ledopádová stovka není ta nejvhodnější a nejjednodušší premiéra :-) Pár dní na to napsala Romča, s kterou se známe z přechodu Rumunských hor, že by šla taky a to už jsem věděla, že máme nakročeno ke kvalitnímu zážitku :-) Sice se pak ještě ozvala Svaťa s tím, že oni stovku jdou a můžu se přidat, což byla neskutečně lákavá nabídka, ale tím že už jsem nalanařila Juraje a Romču na dětskou trasu, tak už bylo rozhodnuto.
Pátek se nesl v duchu neskutečného blázince. Hromada práce, nutnost doma uklidit, aby kamarádku Álu, která mi měla na víkend pohlídat Tondu, netrefil šlak a pak samozřejmě balení na pochod, které se výrazně protáhlo kvůli skutečnosti, že jsem za posledních několik měsíců plíživě dost přibrala a ve všem jsem si připadala jak sumo na útěku. Nakonec jsme vše stihli a jen s malým zpožděním proti původnímu plánu jsme vyrazili směr Šluknovský výběžek. Cesta proběhla bez problému a Juraj nás všechny pobavil, když při předjíždění dvou kamionů objevil novou techniku, jak se vyhnout fotce z radaru – začali jsme tomu říkat „jízda levým pruhem“ :-) V Mikulášovicích jsme se navečeřeli (řízek o velikosti sedla z babety byl výýýborný), dali pivko a přesunuli se do tělocvičny, kde jsme ukořistili šatnu, rozbalili spacáky a dali ještě jeden chmelový ionťák na dobrou noc.
Zabrali jsme si šatnu, kde bylo nejen teplo, ale měli jsme to i blízko na záchody





Ionťák na dobrou noc
Kdo mě zná, tak ví, že vstávání nepatří k mým silným stránkám. Přesto jsem byla vzhůru nezvykle brzo a měla jsem tak dost času a pohody na přípravu všeho potřebného včetně řasenky, což Juraj okomentoval překvapeným „Jako really?!“ Jakoby neznal mé motto „Není důležité vyhrát, ale dobře při tom vypadat“ :-) Nasedli jsme do busu, který nás měl přepravit na start do Starých Křečan. Udělali jsme si registraci, dámy si daly místo snídaně předstartovní pivko a před 8 hodinou jsme vyrazili na trať. Prvních několik kilometrů jsme neměli s orientací problém. Sice jsme minuli odbočku na Köglerovu naučnou stezku, ale naštěstí jsme si zašli jen cca 10 minut a právě tady zazněla od jednoho pána jedna z klíčových vět celého dne „Já to říkám, že se nevyplácí být rychlý!“. Kdyby jen tušil, kolikrát si během dne ještě na tuto jeho větu vzpomenu :-) Seběh dolů se místy podobal bahenním lázním, ale co by to byla za ultra bez pořádně zablácených bot?! Bláto místy schovávalo ledové plotny a jedna taková poslala Romču k zemi. Naštěstí z toho vyšla jen se zabláceným zadkem a bez zranění.
Snídaně šampionů

Na konci Koglerovy naučné stezky
Pak už přišly ty opravdové krásy, jako jsou Kinského vyhlídka a Kyjovský hrádek. Pod Kinského vyhlídkou nechávám o skálu opřené hole v domnění, že se určitě budeme vracet a aspoň budu mít volné ruce na šplhání po ledových schodech… Nejsem jediná, kdo zjistil, že to byla chyba, ale nebojme se si přiznat, že já jsem to hovado, které tuto vlnu spustilo :-D Neboť když tam všichni viděli opřené hole, tak si je tam několik lidí odložilo taky a když jsme se vraceli, tak tam těch holí nebylo málo… Tímto se omlouvám všem, kteří se mnou inspirovali, a uznávám, že opravdu nejsem příklad hodný následování. 
Cesta na Kinského vyhlídku

Cestou na Kinského vyhlídku

Cestou na Kyjovský hrádek - tady ještě všichni pohromadě :-)

Kolem Kyjovského hrádku
Cesta přes Úzké schody na Tokáň nám krásně utekla. Sice jsme místy drobně váhali kudy tudy, ale po konzultaci s itinerářem a  spolupochodníky jsme našli cestu do útulné hospůdky, kde nás čekala milá kontrola s Luckou. Dostali jsme úžasnou gulášovou polívku, Juraj si dal kofolu a my s Romčou pivko. Při odchodu z hospody začal být Juraj nervózní, že nejdeme tak rychle jak předpokládal a že tímto tempem nebudeme večer v Praze. Juraj měl totiž na večer v Praze domluvenou večeři a vínko a naše courání se mu vůbec nehodilo do časového plánu :-D :-D Kousek za Tokáni mu bouchly saze a na dlouhou chvíli jsme ho ztratily z očí a pokračovaly samy dvě.

Úzké schody
Po zledovatělé cestě „co krok to vášeň“, jsme se dostaly k tajné kontrole na Turistický most, na kterou jsem se po loňsku moooooc těšila. A opět nezklamala!! Co víc – díky ní jsme objevily palivo na zbylých 25 km. Když jsme viděly, že si tam dámy dávají ruma, tak jsme si s Romčou řekly, že si dáme taky, ale slečna nám říká „A nechcete radši zelenou“. Tak jsme na sebe mrkly a bylo jasno! Slečna naší volbu pochválila větou, která nás dostala do kolen „Dobře děláte! Jezdím na zelenou, po rumu bliju!!“ :-D :-D Zelená nás perfektně nakopla, takže uklouzané výstupy na Brtnický hrádek, Oponu a ledopády Varhany a Sloup jsme zvládly raz dva. Při šplhání na Brtnický hrádek jsme potkaly Juraje, který už se vracel z kontrol a běžel jak urvaný z řetězu. Tak jsme na něho houkly, jestli s náma počítá na cestu do Prahy, na což nám odpověděl, že si není jistý. Tak jsme v tu chvíli nevěděly, jestli žertuje, nebo to myslí vážně, ale spíš jsme počítaly s tím, že dneska už ho neuvidíme. Tak jsme si pro jistotu domluvily odvoz na neděli s dvěma sympaťáky, s kterými jsme se často předbíhali :-)
Turistický most, aneb jedeme na zelenou!!
Jak jsme stoupaly údolím Vlčího potoka, tak zelená pomalu přestávala účinkovat, přicházela drobná krize a obě jsme se těšily zpátky do Starých Křečan, kde nás čekala kontrola v hospodě. Ale věděly jsme, že těch 8 km nám ještě chvilku potrvá. Výstup na Vlčí horu byl pěkně pekelný a z hladu se mi začaly dělat mžitky před očima. Vyhodnotila jsem, že do hospody nevydržím a v rychlosti jsem do sebe nasoukala klobásu a Romča colu. Cestou z Vlčí hory Romču píchlo v koleni a vypadalo to fakt špatně a bála jsem se, jestli bude v pohodě. Ale když jsem jí řekla, že do hospody na zelenou je to už jen 3 km, tak se rozběhla jak laňka a dohnala jsem ji až na začátku Křečan :-D To furt říkám, že motivace je třeba…
Polívka už na nás bohužel nezbyla, tak jsme místo toho dostaly párek, daly jsme si velkou zelenou (malá by nám až do cíle nevydržela), chvilku jsme poseděly i s pánem, s kterým jsme se pořád potkávaly (bohužel nevím, jak se jmenuje, říkejme mu třeba Jarda), a ten nám prozradil, že jeho kamarád Pepa je už v cíli stovky, skončil na 6. místě a hlásil, že ty poslední kilometry nejsou úplně zadarmo, tak jsem se bála, co nás čeká… Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy. První kilometry byly překvapivě jednoduché a hlavou mi furt vrtaly Jardova slovo, protože někdo, kdo doběhne stovku šestý, neřekne jen tak o něčem, že to není jednoduché. A pak to přišlo – odbočka doprava a kam až jsem dohlédla, stoupaly do kopce odrazky. Musela jsem se nahlas zasmát, protože mi hned bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a pro jistotu se ještě rozpršelo. Vysápaly jsme se na vrchol Vlčice a přes stromy, listí a pařezy se opatrně pustily dolů. Po krátkém bloudění u Kunratic jsme se rozhodly, že se budeme držet Jardovy věty, že být rychlý se nevyplácí a až na vrchol Hrazeného jsme šly pomalu a držely se ve skupince dalších pochodníků. Za Hrazeným jsme dohnaly sympatického stovkaře, s kterým jsme došly až do cíle. Naštěstí jsme měla ještě zbytek baterky, který jsem použila na mapovou konzultaci, protože orientace na louce byla v té tmě malinko těžší. Furt pršelo a foukal šílený vítr, tak už jsme se těšily do hospody.
Od Juraje jsme pořád neměly žádné zprávy, tak jsem mu ze Starého Hraběcí psala, že už to máme kousek do cíle a jestli tam je, nebo už fičel do Prahy. Zpráva, že je v hospodě, čeká na nás a máme pohnout zadkem, mi udělala radost, akorát se opět projevil zákon schválnosti a pravdivost rčení, že spěchat se nevyplácí. Těsně před Mikulášovicemi byla zmoklá, chcípla šipka, u níž jsme nedokázali identifikovat, kam má směřovat a protože před námi nikdo nebyl, tak jsme fakt netušili kam. Naštěstí nás během chvilky došel pár, s jejichž pomocí jsme našli cílovou hospodu u Huberta, která vypadala úúúúplně jinak než loni – asi jsem loni byla faaaaakt prošitá, když jsem tam přicházela :-D
V hospodě nás čekal Juraj, který pro nás měl objednané dva panáky zelené. Dorazil víc jak hoďku před náma, takže už byl osprchovaný a nachystaný na cestu. My jsme si s Romčou vyzvedly diplomy, koply do sebe panáka a všichni tři jsme jeli do tělocvičny nabalit věci a nabrat ještě jednoho stovkaře, který chtěl do Prahy. Nasedly jsme do auta a přišel vrchol celého dne – Juraj pro nás měl v autě připravené vychlazené piva!!! Tak tomu říkám naprosto epesní servis, který si zaslouží metál! :-) Cesta do Prahy utekla rychle, protože Juraj jel jako zvíře. Kousek před Prahou na nás na všechny padla únava a chudák pan řidič měl auto, které spalo a smrdělo :-) Při spánku mi tak ztuhly záda a nohy, že jsem na Proseku skoro ani nemohla vystoupit a hekala jsem na celou ulici. Doma nás čekaly kamarádky Ála s Káťou a Tonda, kteří byli to nejlepší přivítání. Zatímco jsme ze sebe s Romčou dělaly zase lidi, tak nám holky ohřály večeři a uvařily čaj, což byla úžasná tečka za celým dnem.
Brtnické Ledopády 2016 opět nezklamaly a moc jsem si je užila! Nakonec jsem i ráda, že jsem šla jen dětskou trasu, protože aspoň nejsem tak zničená a fakt jsem si to užila. Romča i Juraj byli skvělí parťáci a hlavně s Romčou jsme si to spolu užily a za svůj výkon si zaslouží obrovský respekt, protože to byl její první delší pochod a zvládla ho parádně! Posledních 15 kilometrů jsem měla hroznou chuť běžet, ale měla jsem pocit, že už by to na Romču bylo moc, tak jsem se radši snažila jen jít tempo, abychom v tom dešti a větru nepromrzly. Každopádně dnes ráno chodila, jako bychom včera byly jen na procházce v parku, tak jsem si říkala, jestli jsem nás zbytečně nešetřila :-D Doufám, že to nebyla naše poslední společná akce a že zase vyrazíme někam po zelené :-)
A na závěr básnička, kterou mi cestou poslal moje maminka: "Jedeme, jedeme, máme oči zelené" A my jedemeeeeeeeeeeeeee :-) Tak ahoj příště!
Bamboochkaa