úterý 23. června 2015

Krakonošova stovka 2015

               Na letošní Krakonošovu 100 jsem se opravdu těšila a zároveň se jí bála, protože všechna moje lednová předsevzetí o tom jak budu trénovat do roztrhání těla, zůstaly pouze na teoretické úrovni. Tentokrát jsme šli s Bártem sami, protože Michala vyřadila operace kolene.
Trasa K100 pro rok 2015

                V pátek jsme vyrazili z Proseka ve složení já, Martin a Radek. Nejprve jsme museli mému trhači asfaltu načepovat šťávu, dofouknout kola a pořídit dálniční známku. To byste nevěřili, kolik lidí cítí takhle v pátek navečer potřebu si pucovat interiéry, čistit koberečky a tak vůbec, takže dostat se ke kompresoru byl skoro nadlidský výkon. Po 20ti minutách opakovaného couvání a otáčení vozidla tak, abychom postupně nafoukali všechny 4 kola jsme konečně byli ready vyrazit směr Mnichovo Hradiště, kde jsme nabírali Bárta.
                Byť nás cestou postihly drobné trable v podobě cesty plné uzavírek, tak jsme do Vrchlabí dorazili včas, abychom si vyzvedli čísla. Zatímco Martin a Radek se šli rozhýbat, my s Bártem jsme šli na tradiční předstartovní pivko. V hospodě jsme se seznámili s milou dvojicí, která se chystala na sobotní trasu 55. kilometrů a parádně jsme si s nimi pokecali a nechali si udělat jednu zběsilou předstartovní fotku pro Michala, aby jako věděl, o co přichází :-p
Předstartovní pivko
Selfíčko musí být, víme :-)

Celá naše parta - zleva: Marťas, já, Radek Bárt

                Na startu jsme stáli dost vzadu, takže průchod zúženou bránou byl trochu zašpuntovaný, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli ambice na bednu a dokonce ani těsně pod ní, tak nám to nijak nevadilo. J Start byl poměrně rychlý a bylo těžké nenechat se pobláznit davem a nepřepálit to, ale myslím, že jsme to zvládli. Cestou na Žalý míjíme chatu, kde už jako tradičně duní párty v plném proudu a její účastníci se sklenkami vína a piva postávají podél trati, popíjí a povzbuzují účastníky K100. Až na Mísečky (21. Kilometr) nám utekla cesta neskutečně rychle, a ač nebylo žádné extra teplo, tak jsem furt měla hroznou žízeň a neustále pila. Ačkoliv většinou při výkonu moc nejím, nebo začínám jíst pozdě, tak tentokrát jsem měla hlad už na cca 15. Kilometru a nepřešlo mě to až do cíle. Před Mísečkami mi začalo být šoufl, ale furt jsem se přesvědčovala, že to nic nebude a brzo budu OK… Měla jsem křeče v břiše a přemýšlela jsem, jestli si nepůjdu odložit boa někam za keříček, ale po té, co jsem si uvědomila, že mě ke zvracení nedokáže přimět ani flaška borovičky s Václavem (kolega z Košic), tak jsem tento plán zavrhla a těšila se do Harrachova, že si dám kofolu. Za Harrachovem u Mumlavských vodopádů jsme lehce zaváhali, ale nakonec jsme správnou cestu našli a vydali se na nekonečné táhlé stoupání na Voseckou boudu. Už z loňska jsem věděla, že to nebude žádný med, ale tentokrát se nám vyhnula spací krize a cestu na hřeben jsme zvládli v celkem slušném tempu. Za Voseckou boudou (45. kilometr) mě konečně opustila nevolnost a křeče v břiše a začala jsem se cítit lépe. Dokonce jsem do sebe dokázala nacpat jeden gel a pádili jsme směr Lužická bouda. Počasí na hřebenu bylo fakt krutopřísné. Déšť střídaly kroupy a sníh a vše doprovázela mlha a neskutečně silný nárazový vítr – no lahůdka :-) Už od loňska jsem se těšila, že si užiju ty výhledy a svítání u Sněžných Jam a tož zase nic :-) Kluzké kameny dolů k Petrovce jsme vzali na srdíčko a podařilo se nám tam stáhnout trochu ztráty, kterou jsme získali za Mísečkami kvůli mé slabosti… Na Lužické boudě (56. kilometr) jsme dali polévku a čaj (chtěli jsme si dát i pivko na spravení žaludku, ale bylo nám řečeno, že na pivo je moc brzy a že bude až od 7 ráno. No chápete to? Podle mě něco jako „brzo na pivo“ prostě neexistuje :-) ). Bárt se odebral na záchod, odkud se vrátil s nadšeným výrazem a s celou Lužickou boudou se podělil o to, co všechno si umyl a namazal a jak se cítí božsky :-D :-D Řekněme že to bylo o detail víc, než jsem nutně potřebovala vědět, ale tak hlavně že byl spokojený a těšil se na další kilometry J Pustila jsem se do výměny durch mokrých ponožek za méně mokré ponožky (déšť na hřebeni byl tak silný, že všechny věci v batohu byly komplet mokré). Při této operaci jsem zjistila, že mám nohy samý puchýř a v duchu jsem poslala do všech pekel toho „miláčka“, který ve čtvrtek nahlásil na Náměstí Republiky bombu, takže nejezdily tramvaje a já šla 3 km pěšky v lodičkách a udělala si den před Krakonošem slušně bolavé nožičky.
Luxusní počasíčko na hřebeni

                Od Lužické nás čekala cesta Polskem, na kterou jsme se oba těšili, protože úsek od Špindlerovky po zelené máme oba rádi a moc se nám líbí. Tradičně byl plný bláta a kluzkých kořenů, takže jsme si tam naše botky trošku upravili z venku i zevnitř, ale nějak nás to netrápila a mířili jsme směr Karpacz. Při seběhu do Karpacze Bárt trpěl jak kůň, protože i když je hubený, tak se svými 2 metry má přes 90 kilo, což je pro kolena pěkná zátěž. No a to bych nebyla já, abych si tam nepodvrtla nejprve jeden a po asi 20 metrech i druhý kotník. Před Karpaczi jsme moji vinou zakufrovali, protože pořadatele se na poslední chvíli rozhodli změnit trasu a zrovna nás došel pán s GPS a společně jsme se rozhodli důvěřovat GPS, což byla chyba. Kromě toho, že jsme tam ztratili cca 20 minut blouděním po lese, tak při zdolávání obory si Bárt zatrhl botu o větev a upgradoval si ji tak na model „parné léto“. Nakonec jsme Domek (ko)Laboranta našli, dali si čaj, kávu a sušenky a ve své nasranosti z kufrování a ztráty cenných minut jsem popoháněla Bárta, abychom se nezdržovali a šli dál. Výstup na Soví sedlo byl jedním slovem BRUTÁLNÍ!! Opravdu dlouhé a prudké stoupání bylo hodně na morálku. Bárt šel jak bůh a během chvilky se mi ztratil z očí. Supěla jsem do kopce jak lokomotiva a snažila se přesvědčit sama sebe, že přece ten kopec musí někde končit, ale místo toho byla jen další a další zatáčka. Bártovi se mě zželelo a rozhodl se na mě počkat a vytáhnout mě na ten kopec, i kdyby mě měl šťouchat holema do zad. Strašně moc mi to pomohlo a díky němu jsme ten šílený stoupák zvládli se ctí, byť jsem si na hoře musela z plných plic zařvat :-D :-D Úsek na Pomezní boudy už pak byl rychlá záležitost. Kousek před Pomezkami jsem ucítila, jak mi v botě praskly dva puchýře. Řeknu vám, že to je pěkně hnusný pocit… V tu chvíli jsem věděla, že už nesmím boty vyzout, protože už je jinak nikdy neobuju :-)
Dřevěné lávky v Polsku

Pivko na Pomezních boudách

                Na Pomezních boudách (74. kilometr) jsme dali chlebík s pomazánkou, lahváče Krakonoše a po rychlém pit stopu valili dál. Oba jsme byli překvapeni, jak máme dobré nohy a pořád jsme si říkali, že přece není možné, aby žádná větší krize nepřišla (když nepočítám žaludeční nevolnosti, které mě trápily cca 20 km). Ve strachu z toho kdy nás semele krize, jsme se rozhodli valit co největší bomby, dokud můžeme. Do Pece pod Sněžkou (85. kilometr) na kontrolu jsme se tak dostali o 20 minut rychleji, než jsme počítali. V euforii z toho, že bychom mohli mít čas pod 19 hodin, jsme se v Peci zdrželi jen na rychlý chleba a čaj a pustili se do vražedného výstupu na Hrnčířské boudy, z kterého mám trauma ještě z loňského roku. Bárt však byl nekompromisní! Žádné negativní myšlenky mi nedovolil a připomněl mi, že pokud budu pindat, tak má hůlky a neváhá je použít. Díky tomu jsme kopec zvládli nad náš standart a pustili jsme se do spanilé jízdy směr Horní Lánov a Vrchlabí. Začalo mě hrozně píchat v kotníku, který jsem si v Polsku zvrtla a začínala jsem tušit, že to asi nebylo úplně nevinné podvrtnutí. Do cíle to však bylo ještě cca 12 kilometrů, takže jsem si dotáhla nadoraz botu a doufala, že to do cíle vydržím. Ačkoliv mám seběh do Lánova lesem přes kořeny moc ráda, tak tentokrát jsem si ho nedokázala užít a těšila jsem se do Vrchlabí do cíle. Přes louky jsme to vzali indiánským stylem a s úsměvem na rtech v eufórii z toho, že už se blížíme k cíli. Cílem jsme proběhli v čase 18:02 (jooo ty dvě minuty zamrzí – obzvlášť když vezmu v úvahu to naše bloudění v Polsku. 17:59 by vypadalo mnohem lépe :-) ). Každopádně spokojenost obrovská, protože snový čas bylo dostat se pod 19 hodin a to se nám splnilo do posledního puntíku.
                V cíli jsme dali guláš a pivko (Honza nealko) a šli jsme vzbudit Martina s Radkem, kteří stovku zvládli za 14:25! Jsou to nehorázné běhny a mají za to můj nejhlubší obdiv! O času vítěze ani nebudu mluvit, protože jak říká Jiřina v Okresním přeboru „To je nelidskýýýý!!!!“ :-) Nasedli jsme do trhače a vyrazili domů. Kluci se naštěstí cítili fit, takže to odřídili až domů, za což jsem jim ohromně vděčná, protože já jen seděla, litovala svoje ubohé nožičky a přemýšlela, jestli si letos užiju sandálky, nebo budu muset nosit jen boty, kde nebudou vidět moje zrasované chodidla. Cesta domů utekla rychle. Ještě jsme se stavili v Kolibě na halušky a pivo a pak už jsme pádili přímo domů. Ve sprše jsem zjistila, že škody jsou větší, než jsem myslela a kromě prasklých puchýřů, odřených chodidel a fialového kotníků mám ještě odřené záda. Ale pozor!! Nehty mám všechny :-p
                Děkuji Bártovi za perfektní společnost. Moc jsem si to užila a šlo nám to spolu parádně. Bárt na tom byl lépe do kopce, kde mi hodně pomáhal a povzbuzoval mě. Mě tentokrát více sedly seběhy, ve kterých Bárt trpěl, ale zvládal to statečně. Martin s Radkem jsou prostě skvělí parťáci a mám z jejich skvělého výsledku obrovskou radost. Taky děkuju za všechny povzbudivé SMSky, které jsme během noci dostala. Všechny mě potěšily a některé i pobavily - zejména fotky chlastu a chlebíčků před televizí s komentáři typu „Taky máš takový veget“? :-)

                Letošní Krakonošova 100 se mi moc líbila, ale dnes je to poprvé co nebudu pořadatele jen chválit, ale i kritizovat. Vybavenost občerstvovaček byla výrazně slabší, než minulý rok. Výborný byl chleba s tvarohovou pomazánkou, zeleninová polévka na Lužické boudě a guláš v cíli. Velké mínus dávám za značení trasy. Již před závodem panovala na diskuzních fórech obava z polské části trasy, kterou téměř nikdo neznal. Nejen že pořadatelé na dotazy v diskuzích naprosto nereagovali, ale ani se nenamáhali tuto část trasy naznačit tak, aby nikdo nebyl na pochybách kam jít. Případně to šlo vyřešit itinerářem, jako na jiných závodech (Brtnické ledopády, Stovka Podkrkonoším, BLK atd.). Tohle by se na Olafo pochodu nestalo a zdaleka jsme nebyli jediní, kdo tam bloudil. Přesto všechno je pro mě Krakonošova 100 tradicí a příští rok mám v plánu vyrazit znovu :-)